Stoupáme nebo klesáme?

Každoročně scéna – zástupy přecházejících most přes Vltavu a stoupajících po schodech vedoucích k Letenské pláni. Stojím na těch schodech již poněkolikáté. Nekončící proud, několik hodin, stále není vidět konec. Se zájmem si prohlížím kolemjdoucí. Hýří barvami, mají transparenty více či méně umně nakreslené, jindy jen neuměle počmáraný karton. Nápisy hlásají požadavky – "manželství pro všechny", "změna pohlaví bez operace", "adopce dětí pro všechny" atd. Někteří se stylizují tak, že není poznat, zda jde o muže či ženu; vidím kostýmy koček, psů, koní, polonahé lidi, satanisty… každý chce dát najevo svou odlišnost. S nimi jde velké množství přátel a sympatizantů, kteří jim vyjadřují podporu. Z davu se ozývá skandování: "Vaše děti budou jako my."

Jsem otcem tří dětí. Je toto opravdu ta nejlepší budoucnost pro ně – a pro celou společnost? Uvědomuji si, že neumím dohlédnout všechny důsledky, které by masové prosazování tohoto trendu mohlo přinést. Bude se to týkat i mě? Mých dětí? Přemýšlím, co lidé kolem mě skutečně chtějí a po čem ve skutečnosti touží. Někteří se se mnou dávají do řeči. Rozhovory jsou většinou příjemné a vedené v respektu. Diskutuji s příslušníky menšin i s jejich podporovateli. Cítím v nich skutečnou touhu po uznání, respektu a rovnoprávnosti. Snažím se pochopit, jak si představují cestu, která k tomu vede.

Mám však pochybnosti: lze rodinou nazvat svazek, který z biologických důvodů nemůže mít děti? Je správné nahrazovat slova označující muže a ženu neutrálními výrazy? Je vhodné, aby byli dospělí lidé oslovováni zájmeny pro střední rod? Není to pro většinu lidí spíše matoucí či zraňující? A hlavně – přinese to skutečné uspokojení těm, kteří po těchto změnách volají? Vzpomínám, jak bylo před lety uzákoněno registrované partnerství. Tehdy se slibovalo, že to vyřeší problémy sexuálních menšin a přinese jim spokojenost. Nestalo se tak. Dnes se volá po manželství, po dětech, po úřední změně pohlaví podle aktuálního pocitu… a já už ani nevím po čem všem ještě. Přinese jim to trvalou spokojenost? Nebo je problém ukryt někde jinde?

Ptám se a pozorně naslouchám. Mnozí lidé, které potkávám, jsou otevřenější a citlivější než většinová společnost. Touží po smyslu života. Někteří uvažují o životě po smrti, věří ve Stvořitele, a dokonce se i hlásí ke křesťanství. Rádi by spojili svůj životní styl s nadějí na místo v Nebeském království. Hledají odpovědi, hledají cestu.

Přináším dobrou zprávu: každý člověk se může dostat do Nebeského království. Ne však způsobem, jaký je obvykle veřejně prezentován. Věřím, že Stvořitel má lepší plán. Je třeba řešit ne následky, ale příčiny. My lidé to sami nedokážeme, ale Ten, který nás stvořil, ano. Věřím, že lidé byli stvořeni jako muž a žena, a že tehdy byli dokonalí – stejně jako celý svět. Staré záznamy o tom hovoří a já jim věřím. Dnes už v dokonalém světě nežijeme a ani my nejsme dokonalí. Přesto – vědomě či podvědomě – po dokonalosti toužíme. Tato touha je v nás od Stvořitele. Existují různé filozofické a náboženské směry, které se snaží přiblížit k dokonalosti. Ale i z vlastní zkušenosti nevidím možnost, že by to člověk dokázal vlastní silou. Že to dokáže Stvořitel, tomu nejen věřím, ale mohu to každý den vnímat ve svém životě.

Petr Synek