Ve škole mají 50 pohlaví, ale nikdo neumí spočítat, kolik je 7×8
Šel jsem vyzvednout vnuka ze školy a myslel jsem, že se dozvím něco o matematice nebo o tom, kdo zase rozbil míč na hřišti. Místo toho jsem odešel s novým slovníkem identit a s pocitem, že jediná věc, která ve škole chybí, je právě ta matematika. Minulý týden jsem byl vyzvednout vnuka ze školy. Není to nic neobvyklého. Člověk přijde před budovu, postaví se mezi další rodiče a prarodiče a čeká, až se otevřou dveře a vyvalí se z nich menší armáda dětí s batohy. Většinou je to docela veselá podívaná. Děti běží ven, rodiče volají jména, někdo ztratil čepici, někdo batoh, někdo evidentně ztratil domácí úkol už někdy v září. Normální školní chaos. Jenže tentokrát se něco dělo už na nástěnce u vchodu. Velký plakát. Barevný. Tak barevný, že by rozsvítil i listopadovou mlhu. Na plakátu stálo: Den rozmanitosti a identity.
Říkám si: dobře. Rozmanitost je pěkná věc. Já třeba celý život střídám rohlíky a chleba, aby nebyla nuda. Stojím tam a čtu dál. Vedle plakátu visí tabule. Na ní je napsaná spousta slov. Upřímně řečeno, některá z nich jsem v životě neslyšel.
Vedle mě stojí jiný děda. Podívá se na tabuli. Podívá se na mě.
"To je nějaká chemie?" ptá se.
"Nevím," říkám. "Možná společenská věda."
V tu chvíli vyjde ze školy vnuk.
"Ahoj dědo."
"Ahoj."
Ukážu na tabuli.
"Co to je?"
Vnuk pokrčí rameny.
"Dneska jsme měli hodinu o identitě."
"Aha," říkám.
"A co matematika?"
Vnuk se zamyslí.
"Tu jsme dneska nestihli."
To mě trochu zarazí.
"Nestihli?"
"Ne. Paní učitelka říkala, že dnes je důležitější jiné téma."
Jdeme pomalu domů.
Já přemýšlím.
Když jsem byl ve škole já, matematika byla vždycky důležitá.
Ne proto, že by ji někdo miloval.
Ale protože bez ní jste později zjistili velmi nepříjemné věci.
Třeba kolik stojí nájem.
"Tak co jste se učili?" ptám se.
Vnuk začne vyjmenovávat různé pojmy.
Některé znějí složitě.
Jeden zní dokonce jako jméno nové planety.
Poslouchám.
Pak se zeptám na jednoduchou věc.
"Kolik je sedm krát osm?"
Vnuk se zamyslí.
Dlouho.
Tak dlouho, že kolem projde paní se psem, pes stihne očichat tři stromy a pořád čekám.
"Padesát… něco?" říká opatrně.
Zastavím se.
"Padesát šest."
"Jo," řekne vnuk. "To jsem chtěl říct."
Pokračujeme v chůzi.
"Dědo, my budeme mít příští týden projekt."
"Jaký projekt?"
"O tom, jak je každý člověk jiný."
To je pravda.
Já jsem třeba jiný než soused Karel.
Karel má rád rybaření.
Já mám rád klid.
"A matematika?" ptám se.
"Tu budeme mít zítra."
To mě uklidní.
Doma sedíme u stolu.
Vnuk vytáhne sešit.
Já se podívám na příklady.
První je jednoduchý.
7 × 8.
"Tak to zkus," říkám.
Vnuk chvíli přemýšlí.
Pak napíše 56.
"Výborně," říkám.
On se usměje.
"To bylo lehké."
Já přikývnu.
"Vidíš."
Pak se zamyslím.
"A víš proč je dobré umět násobilku?"
"Proč?"
"Protože až jednou půjdeš do obchodu, budeš vědět kolik stojí osm rohlíků."
Vnuk se zasměje.
"Dědo, ty pořád myslíš na rohlíky."
To je pravda.
Člověk s věkem zjistí, že svět může být jakkoli složitý, ale snídaně by měla být jednoduchá.
Sedím tam, dívám se na sešit a říkám si jednu věc.
Svět se mění.
Ve škole se řeší spousta nových témat.
A možná je to dobře.
Ale stejně si myslím, že by mezi všemi těmi velkými debatami měla zůstat i jedna malá jistota.
Že sedm krát osm bude pořád padesát šest.
Protože až jednou někdo bude počítat rohlíky, bude se mu to hodit.
Zdroj:
19. 3. 2026 Medium.cz : Ve škole mají 50 pohlaví, ale nikdo neumí spočítat, kolik je 7×8