Zpráva Daniela Blacka v EP o tranzici a detranzici

3. 12. 2025. Vážené poslankyně, vážení poslanci, dámy a pánové, jmenuji se Daniel Black. Je mi dvacet pět let, pocházím z České republiky a dnes tu stojím proto, že chci popsat cestu, kterou by žádné dítě v Evropě nemělo zažít. Ne proto, abych obviňoval. Ne proto, abych útočil na trans lidi. Ale proto, abych popsal realitu, která mě stála zdraví, identitu, roky života – a málem i život samotný. Mluvím zde proto, že věřím, že ochrana dětí je povinnost, ne názor.

1. Moje dětství – prostředí, kde nikdo neviděl, co se děje

Jako dítě jsem byl spíše emocionálně zanedbaný.
Ne že bych neměl co jíst nebo kde bydlet. Problém byl jinde.
U nás doma se psychické potíže nebraly vážně. Deprese, úzkosti, panika
– to byly v naší rodině věci, které se "nedějí normálním lidem".
Když jsem jako malý bojoval se strachem, pocity jinakosti a nenávistí k vlastnímu tělu, byl jsem v tom úplně sám.
Vyrůstal jsem s větou, že mužské tělo je něco odporného.
Že mužská nahota je nechutná.
Takové komentáře se do dítěte zapíší velmi hluboko, kor když vám to říká vlastní matka.
Byl jsem jemnější, citlivější, měl jsem kolem sebe převážně dívky.
Mužské vzory jsem neměl – a když už, byly spíš negativní.
Kombinace těchto věcí způsobila, že jsem svoje tělo začal odmítat ještě dávno předtím, než jsem pochopil, proč se mi to děje.
A do toho šikana, pocit odlišnosti, nepochopení a tlak zapadnout.

2. Šestnáct let – místo odborné pomoci jsem našel ideologii

V šestnácti letech jsem na sociálních sítích narazil na trans komunitu.
Byla plná příběhů o tom, jak tranzice vyřešila nejistoty, dysforii, deprese a životní bolest.
Byl jsem teenager, který nenáviděl své tělo a zoufale hledal řešení.
A najednou se objevila jednoduchá odpověď: "Pokud nenávidíš svoje tělo a necítíš se jako kluk – možná jsi trans."
Byl jsem zranitelný, psychicky nestabilní a snadno manipulovatelný.
A tehdy jsem udělal zásadní krok: šel jsem k sexuoložce, s nadějí, že mi pomůže pochopit, co se se mnou děje.

3. Diagnóza za třicet minut

Moje první vyšetření u sexuoložky trvalo asi třicet minut.
Nepřišla žádná hlubší psychologická péče.
Nikdo se mě neptal na rodinné prostředí, šikanu, traumata, depresivní epizody ani na to, proč nenávidím svoje tělo.
Stačilo, že jsem řekl, jak se cítím a že si myslím, že jsem "dívka v mužském těle".
A odpověď byla okamžitá: "Jste jasný případ transexuála. Uděláme vše pro to, aby to šlo rychle."
Bylo to prezentované jako jistota.
Jako jednoduché vysvětlení.
Jako jediná cesta.
Jenže já nepotřeboval rychlou odpověď.
Potřeboval jsem pochopení.
Skutečnou práci s psychikou.
A nic z toho jsem nedostal.

4. Hormony – rychlé rozhodnutí bez skutečného vedení

Do tří měsíců od první návštěvy jsem začal brát hormony.
Vyšetření, která jsem absolvoval, působila spíše formálně než skutečně odborně.
Bylo mi řečeno, že estrogeny jsou "bezpečné" a že jde o běžný standard péče.
Informace, které jsem dostal, byly velmi stručné.
Nenastal žádný hlubší rozhovor o tom, co hormony znamenají v každodenním životě a hlavně co znamenají dlouhodobě.
Nebyl žádný prostor pro otázky.
Nebyla tam žádná snaha porozumět tomu, proč se cítím tak, jak se cítím.
Nikdo se mnou neřešil moje úzkosti, deprese, dlouhodobé psychické problémy ani odmítání vlastního těla.
Hormony byly prezentované jako jasný krok.
Ne jako zásah, který změní úplně všechno – tělo, sexualitu, citlivost, psychiku i budoucnost.
A celý proces byl tak rychlý, že jsem neměl šanci pochopit jeho skutečný dopad.

5. Operace v osmnácti – rozhodnutí, které dítě udělat nemůže

V osmnácti letech jsem podstoupil operaci genitálu.
Největší zásah, jaký může člověk v rámci tranzice podstoupit.
A dodnes to považuji za krok, který měl být naprosto nemožný.
Výsledek byl bolestivý nejen fyzicky, ale hlavně psychicky:
• Dutina byla jen částečně funkční
• Při pokusu o penetraci docházelo k poškození tkáně a krvácení
• Citlivost byla minimální
• Vzrušení omezené
• Orgasmus nebyl možný
Žádný normálně smýšlející člověk by o takovém výsledku neřekl, že je to produkt "léčby".
A přesto jsem tím prošel jako teenager, který měl za sebou třicetiminutovou diagnózu a několik měsíců hormonů.

6. Život v ženské identitě – každodenní strach a psychický rozpad

Žil jsem roky jako žena.
Ale nebyla to identita.
Byla to role.
Každý den jsem kontroloval hlas, gesta, pohyby.
Každý den jsem se bál, že někdo pozná pravdu.
Moje psychika se hroutila.
Sebevražedné myšlenky se staly mou každodenností.
A o sebevraždu jsem se několikrát opravdu pokusil.
To období bylo hlubší temno než jakékoliv období před tranzicí.

7. Zlom – uvědomění, že žiju cizí život

V prosinci 2022 jsem pochopil, že takhle dál nemůžu.
Nebyl to jeden den, ale dlouho se hromadící uvědomění.
Došlo mi, že žiju život někoho, kým nejsem.
A že žít tak dál by mě zničilo.
Byl to okamžik, kdy jsem se rozhodl vrátit sám k sobě.
Přestat hrát roli.
Přestat žít podle očekávání trans komunity.
A přiznat si pravdu.

8. Detranzice – nejtěžší, ale nejupřímnější krok mého života

Začal jsem detranzici.
Bylo to náročné:
• Ztratil jsem poslední zbytek rodiny, který mi zůstal
• Ztratil jsem přátele
• Trans komunita mě začala nenávidět
• A kolem mě vznikla obrovská vlna lží a pomluv
Jediný člověk, který mě neopustil, byla moje manželka.
Díky ní jsem to zvládl.
A přes všechnu bolest to byl osvobozující krok.
Poprvé po letech jsem se stal sám sebou.

9. Dnes

Dnes žiji jako muž.
Moje tělo není dokonalé, ale je moje.
A poprvé v životě se v něm cítím skutečně doma.
Nemusím nic hrát.
Nemusím nic skrývat.
Moje psychika je stabilní.
Mám následky, které si ponesu celý život, ale už je nesu jako člověk, který ví, kým je.

10. Můj apel Evropské unii – ochrana dětí nesmí být volitelná

Evropa dnes stojí před rozhodnutím, které určí osud celé generace.
Blokátory puberty nejsou neutrální.
Zasahují do vývoje mozku, kostí, hormonů i sexuality.
Není to "pauza". Je to zásah do vývoje dítěte, který už většinou nejde zvrátit.
Substituce opačných hormonů není reverzibilní.
Mění sexualitu, citlivost, plodnost i psychiku.
A řada změn se stane doživotní realitou.
Operace nezletilých nesmí být povoleny.
Dítě nemá schopnost chápat, co znamená sterilita nebo nevratná změna těla.

Tehdy mi bylo jedno, že nebudu plodný, protože jsem nechtěl děti.
Ani na penisu mi kvůli traumatu nezáleželo. Teď už ale obojího roky lituji a litovat nepřestanu.
Afirmativní péče není péče.
Je to zkratka, která obchází diagnostiku a ignoruje skutečné příčiny psychické krize mladých lidí.
Výsledkem nejsou "šťastné přeměny".
Výsledkem jsou lidé jako já – kteří byli v době největší zranitelnosti navedeni cestou, která nebyla řešením.
Děti nepotřebují rychlé kroky.
Potřebují čas.
Potřebují odbornou, nezávislou psychologickou péči, ne lékaře ovlivněné ideologií.
A hlavně potřebují dospělé, kteří mají odvahu říct: "Zastavme se a počkejme."
Nemůžeme děti hnát do zásahů, kterých budou litovat celý život.

11. Co jsem nedostal já, musí dostat dnešní děti

Kdyby mě v šestnácti poslali na terapii, mohl jsem žít úplně jiný život.
Kdyby někdo řešil moje úzkosti, traumata a nenávist k vlastnímu tělu, nemusel bych projít nevratnými zákroky.
Děti nejsou rozbité.
Jejich těla nejsou omyl.
A jejich nejistoty nejsou diagnóza.
Je na nás, abychom je chránili.

12. Závěr – žádné experimenty na dětech

Jsem tady, protože vím, co je výsledkem afirmativní péče bez diagnostiky.
Jsem výsledkem systému, který selhal.
A proto žádám Evropskou unii o konkrétní kroky:
• Zastavit afirmativní přístup u nezletilých
• Zakázat blokátory puberty
• Zakázat cross-sex hormony pro děti
• Zajistit povinnou, dlouhodobou psychologickou diagnostiku
• Ochránit děti před ideologií, která jim říká, že jejich tělo je chyba

Děti potřebují dospělé, kteří je podrží a ochrání – ne procedury, které jim vezmou budoucnost, a ideologii, která jim zničí život.

Děkuji, že jste mě vyslechli.

Daniel Black